Intuitivní mezidruhová komunikace: Tara.

Bylo nebylo, mladá dívka procházela širokým a hrůzu nahánějícím lesem. Šla tudy z vlastní vůle, oděná do karmínového pláště, díky němuž byla dobře viditelná pro jakoukoli bytost, která by pozorovala její pohyb tmavým lesem. A vskutku, bylo nebylo, dívku sledoval obrovský vlk. Teď byste si mohli pomyslet, že zbytek příběhu už znáte – podvod, násilí, pomsta. Pohádka má sloužit k tomu aby děti odstrašila od toho, aby chodily samy do lesa. Anebo vyhledávaly dobrodružství. Anebo důvěřovaly vlkovi. Bylo nebylo, dvě mocná srdce našla sílu příběh změnit. Vlk odmítl zranit nebo zradit dívku, dívka odmítla nenávidět nebo se obávat vlka. Ale také ho neochočila – milovala ho pro jeho divoké Já. V lese si našla domov kde zestárla, kouzelný vlk vždy po jejím boku.

Lunaea Weatherstone, Your Path through the Enchanted Forest

Vlčice něžně chrápe na gauči. Tara. Fenka českého fouska, můj zvířecí průvodce.

Tara ke mně přišla ve vizi při desetidenním ústraní ve tmě, v malém hliněném domečku, během posledních dnů roku 2018. Na kousek papírku jsem si napsala větu “štěně jménem Tara ke mně přichází.” A potom jsem na to blaženě zapomněla. V listopadu 2019 se Tara, chundelaté baculaté štěně, objevila. Když jsem její jméno uslyšela poprvé, fungovalo to jako kouzlo – v okamžiku jsem věděla že je tu proto abychom byly spolu. Teprve nyní, v létě 2021, jsem našla onen kousek papírku se svojí vizí. Objevil se když jsem v rámci minimalistického třídění procházela své věci. Zatímco tyhle řádky píši, s jejím povolením náš příběh sdílet, Tara pohodlně podřimuje. Klidně dýchá. Nádech, výdech…

Řeč naší duše je jemná. Má ráda tlumená světla. Potřebujeme jí naslouchat velmi pozorně. Naslouchat, naslouchat. Neprojeví se jako něco ohromujícího nebo hlasitého, tak jak je ukazováno ve filmech. Realita vnitřního vedení je tichá a jemná. Jako síť podhoubí pod zemí. Komunikuje s nesmírnou přesností. Nemůžeme ji vidět, slyšet, dokonce ani (po většinu času) vědomě nepoužíváme stejnou komunikační technologii. My, Homo sapiens, člověk moudrý, legrační jak jsme do názvu vlastního druhu zahrnuli, že jsme “ti kteří vědí, mají moudrost.” Zatímco tolik naší dovednosti spojení bylo zapomenuto. Zapomenuto, ne ztraceno.

Tara a já spolu telepaticky komunikujeme od roku 2020 – tedy od té doby si to já uvědomuji. Její soucitná nepodmíněná přítomnost se mnou je za tím co by bylo možné popsat slovy.

Je konec roku 2020 a já poprvé vědomě zažívám spojení ze srdce s bytostí jiného druhu, spojení ve kterém dostávám odpovědi na své otázky, jeden z nejdůležitějších okamžiků v mém životě. Schopnost intuitivně přijímat informace skrze tělesné pocity, slova, obrazy, pachy, chuti, zvuky, vzpomínky nebo přímé vědění je naším vrozeným stavem. Co stojí za tím, že bytost vybavená takovými dovednostmi, je zapomene? Stejné síly které přimějí ženu pochybovat o jejích schopnostech přirozeně porodit, které ji přimějí uvěřit systému přesvědčení strachu, takže se její tělo stáhne obavami a ona se nemůže otevřít důvěře proudu procesu. Ne. Píšu zde jiný příběh. Příběh odvahy, důvěry a spojení.

Je ráno a jedno z našich setkání se stádem místních krav, s nimiž jsem se spřátelila. Tyto nádherné bytosti s hlubokým čistým pohledem mne skenují skrze žaludek až do morku kostí. Jejich něžná pečující přátelství. Vzájemná citlivost vůči potřebám. Jejich jedinečné osobnosti. Jejich hra. Jejich hra. Tyto bytosti nejsou svázány ani limitovány žádnou představu, na příklad představou o stovkách kilo své hmotnosti v kontextu zemské gravitace. Prostě si hrají! Svými vílími pohyby a skoky, díky kterým vypadají že v příštím okamžiku vzlétnou… Zkrátka se nestarají o to, jak nemotorně by mohly vypadat. Nebojácné, přirozené a nevinné. Vznešená božská stvoření vyzařující grácii. Vrozený stav hravosti je jen jednou z mnoha věcí, které jsme se my, moderní lidstvo, zvládli odnaučit.

Mé úplně první intuitivní (vědomé) spojení s Tarou bylo díky ztrátě. Neměla jsem sílu a odvahu konfrontovat a oplakat svoji zkušenost v době kdy se odehrála, nedokázala jsem tehdy najít prostor ji strávit.

A tak mě Tara přišla doprovodit. Když se nám zvířata něco snaží sdělit, často se musí uchýlit ke změnám chování, a to právě kvůli našim zapomenutým schopnostem naslouchat. Tímto nám zrcadlí, že něco v jejich okolním prostoru není v harmonii. Tara jednoho dne přestala jíst, pít a být společenská. Když se zpětně ohlížím, byla ve snaze doručit mi své poselství velmi radikální. Prakticky přešla na hladovku. Její oči se staly šedé a prázdné. Připomínala mi mě když jsem jako malá nemohla jíst ve stresovém prostředí. Věděla jsem, že mi Tara chce něco sdělit. Ale mé zoufalství nad jejím stavem bylo příliš velké, abych dokázala zůstat dostatečně klidná, mít v sobě dostatek prostoru pro naslouchání.

Taková je zvířecí láska a oddanost. A není to pravda pouze o domácích zvířatech. Intuitivní komunikací předaná poselství delfínů, velryb a žraloků, kteří den za dnem ztrácí své životní prostředí a jsou nuceni redukovat své počty, nesou opakovaně vzkazy lásky a trpělivosti. Nezlobí se na nás. Ano, jasně vyjadřují, že naše současné počínání ubližuje. Ubližuje nejenom jim přímo, ale také oceánům, ovzduší, kontinentům, naší planetě, a v důsledku nám samotným. Smyčka vzájemnosti je jejich přirozeným stavem bytí. Jsme propojeni. Právě proto, že zvířata přirozeně jsou ve stavu přítomnosti, to co dělají nebo vyjadřují pochází ze samotného vědomí Země.

Svým darem mi Tara změnila život. Blízkost spojení s přírodou jsem cítila odmalička. Když jsem nedávno požádala svoji mámu, aby mě popsala jako dítě, dozvěděla jsem se že většinu času jsem byla spokojená s “děláním si svých věcí.” (Jako například vedení pohřebního rituálu za zesnulý hmyz pod jabloní). Pamatuji si jak jsem většinu času byla v těchto svých světech úplně ponořená. Ale poslední měsíce roku 2020 jsem prošla iniciačním procesem, protože moje “dospělácká” rozumná mysl stále potřebovala důkazy, že telepatie je skutečná. Stejně jako silová rostlina provázející při ceremonii: člověk někdy potřebuje, aby mu ukázala, že s ním skutečně komunikuje – a tak se pozvrací. Vědec ve mně měl experimentální rozvržení – rozuměla jsem teorii telepatie, a měla stále své ostré kritické myšlení které zkrátka a jednoduše jen tak nevěří, co se mu říká. A proto přišla zkušenost – prožitek, s podporou zkušené mediátorky zvířecí komunikace. Byla jsem svědkem toho, jak po jednom sezení Tara doslova vstala, začala jíst a pít, hrát si. Dočista naráz. Předala mi vzkaz plný detailů a taky doporučení překrásného rituálu…

Vyklouzávám uprostřed noci do lesů. Tichá noc, zasněžený les. Výt! Vy-výt svou bolest a radost, jsem živá. Horské lesy na československé hranici jsou svědkem zvuku: “žiju!” Puštík přestává houkat. Tara ke mně okamžitě přibíhá uprostřed jasného sněhem pokrytého svahu. Jedna druhou vidíme, jakoby bylo poledne. Na vteřinu váhá jestli se o mě má bát nebo se radostně přidat k vytí. Ale zabere to jen tu vteřinu. V následujícím okamžiku: vyjí dvou hlasů. Následované divokou hrou ve sněhu. Dvě bijící srdce vyjadřující život.

… Tara, zářící hvězda, bohyně soucitu.

… Tara, český fousek, naše národní plemeno, lovec.

… Tara, která miluje pít divokou vodu a chroupat syrové kosti, divoké maliny a větve.

… Tara, klidně pochrupující na gauči, Tara která mě za okamžik donutí k přestávce, abych neseděla u psaní příliš dlouho…

… Od té doby jsme s intuitivním spojováním se nepřestaly. Ve skutečnosti je Tara můj průvodce a rádce, když se spojuji s jinými zvířaty a bytostmi.

Děkuji Ti, můj Příteli.