Rozhovor s hipoterapeutem Idou Kubrichtovou

Dopolední slunce, Ida, vůně kávy a kakaové bábovky které jsou dnes přítomny na obou stranách obrazovky (shodly jsme se že právě slunce, káva a kakaová bábovka byly pro nás obě stěžejními podmínkami pro uskutečnění online rozhovoru). 10ti měsíční Ronja – Idina dcera – a její příspěvky zpěvem a tancem, na gauči kocour Nietzsche, psi Mefisto a Lasse. Nerušená 1,5 hodina příběhů z denního profesního i osobního života se zvířaty.

Ido, koním jsi se začala profesionálně věnovat na vysoké škole, kde jsi vystudovala obor zoorehabilitace a asistenční služby se zvířaty. Máš kvalifikační kurz České hiporehabilitační společnosti. Letos dokončíš studium ergoterapie na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. V roce 2016 jsi v Řevnicích (10 km od Prahy) založila neziskovou organizaci Jupiter, která nabízí svým klientům služby hiporehabilitace. Měla jsi odmalička blízký vztah ke zvířatům?

Ano. Nedávno jsem si vzpomněla jak jsem v 6ti letech mámě ukradla všechny hrnce a zakopala je na zahradě, abych měla kde chovat žáby.

Taky jsem sbírala hovnivály místo borůvek a potom jsem je nosila do kadibudky, protože jsem si myslela, že se jim tam bude dobře dařit. Takže jsem byla sběrač zvířat. Měla jsem takovou tu typickou potřebu je mít, vlastnit. Z toho se snažím vymanit a dát zvířatům co největší svobodu. Zároveň ale v dnešní době pak působíš jako člověk, který se o svá zvířata nestará. Lidi mají pocit, že když si zvířata dělají, co chtějí, je to špatně.

Když jsou u vás klienti s handicapem, koně se k nim chovají jinak? Jak?

Určitě ano. Koně se hlavně chovají podle toho, s jakým záměrem přicházíš Ty. Pokud k nim přijde někdo, kdo si myslí “já vás zkrotím a budete mě poslouchat,” tak mu to koně dají sežrat, “takhle teda ne.” Ale když přijde někdo tak nevinný a šťastný, jako dítě, tak se kůň taky chová “slušně” – nabídne léčivou energii, kterou má.

Takže když přijde člověk s handicapem, koně jsou k němu laskaví?

Ano, ale když přijdou třeba děti s autismem, tak se občas hodně bojí a křičí, koně se taky začnou bát a ,,křičet“. Přejímají emoci a reagují.

Jak takové setkání potom funguje v reálu? Jsi tam průvodcem, který situaci mezi nimi mediuje? Co se děje dál? Zní to jako poměrně chaotická situace-děti křičí, koně křičí…

Kůň má “svého” člověka, vodiče. O toho má vždy možnost se opřít a situaci spolu sním musí unést, projít. A to dítě má zase svého terapeuta a pomalu tím procesem spolu prochází.

Je to tedy primárně vztah kůň-klient, ale zároveň jak kůň, tak klient mají “svého” člověka, který je podporuje. Vztah a spolupráce čtyř bytostí.

Ano, směs čtyř. Pro koně je to nesmírně těžké. Když děti komunikují nečitelně nebo když jde o dospělé lidi kteří jsou pod medikací, tak je kůň zmatený a aby nezpanikařil a mohl zůstat sám ve svojí léčivé energii, potřebuje někoho, kdo ho podrží. Na přítomnost psychofarmak koně reagují velice silně.

V nedávném rozhovoru jsi řekla, že důvěra mezi koněm a člověkem je klíčová. Jak může existovat mezi vámi při terapii důvěra, když má kůň předchozí negativní zkušenosti s lidmi? Většina Vašich koní přišla se zážitky s předchozími majiteli

To nemůže. Musíš to změnit. (Smích)

Takže když k vám přijde kůň, který už má předchozí zkušenosti s lidmi, začínáš od začátku, důvěru budujete od nuly.

Ano, určitě. Začíná to tím, že nemáme ani biče, ani udidla, žádné donucovací prostředky.

Může každý kůň dělat hiporehabilitaci?

Říká se, že určitě ne. Já si myslím, že většina ano, při správném vedení. Výcvik u některých koní může trvat hodně let. Např. Carlu máme už tři roky a vypadá to, že bude moct začít pracovat až letos. Nesmírně to záleží na psychice zvířete. Ale vyloženě hipoterapii (metoda fyzioterapie), kde je nutné, aby kůň měl 100% skvělý chod, tj. chůzi bez vad, samozřejmě nemohou dělat všichni, např. to není pro kulhavého koně.

Ale potom je tu hiporehabilitace, kde jde primárně o psychiku, ne o chůzi, a tu ve finále může dělat každý kůň. Platí tu podle mě pravidlo že “terapeut musí být sám trošku traumatizovaný, aby byl dobrým terapeutem.”

Co je v tuhle chvíli Tvůj sen, dlouhodobá vize pro Jupiter? Čeho by ses chtěla jako hipoterapeut dožít ve své organizaci?

Chtěla bych, aby všechny ty pastviny byly naše. (Smích) Já osobně se snažím ve strachu nežít, ale stále je tu velká nejistota. Pro svoje koně chci hodně, opravdu hodně prostoru. Je to neobvyklé, ale já pro ně tohle chci, protože vnímám že mají těžkou práci a přeju jim co největší možnost si odpočinout. A mí koně si odpočinou, když běhají po těch hodně velkých pastvinách a žijí co nejvíc přirozeně. Pastviny máme ale bohužel jen v nájmu. Chtěla bych jistotu pro své koně, že aspoň tento kus země je “jejich.”

Jak zvládáš fyzické nároky práce kolem koní v kombinaci s mateřstvím?

Ve skutečnosti je to teď pro mne mnohem lehčí. V Jupiteru proběhly personální změny k lepšímu, momentálně mám tým několika skvělých žen. Já mám koně na starost jen o víkendu, Jupiter tedy většinu času funguje sám (bez mé přímé přítomnosti a fyzické práce). A když potom ke koním jdu, jsem ráda že mám nějakou fyzickou aktivitu i já – takové “bio fitko” (smích).

Penelope Smith, mediátorka komunikace se zvířaty, říká že koně jsou jedny z nejvíce zneužívaných domácích zvířat. Co Ty na to, můžeš s tím souhlasit?

Já si to myslím taky. Vlastně vůbec nechápu, proč s námi jsou. Jsou to silné bytosti a vůbec by nás nemuseli poslouchat. Někdy mi přijdou jako bytosti, které nás sem přišli zachránit.

My lidi máme tendenci zvířata polidšťovat. Třeba psi to podle mě snáší o hodně lépe než koně.

Kůň je divoké zvíře, které potřebuje běhat po pastvinách, a ve chvíli kdy ho lidi začnou polidšťovat, tak ho např. zavřou do boxu, já osobně tomu říkám “koně v krabičce.”

Polidšťováním” tedy myslíš lidské projekce na koně, jako např. potřebuje střechu?”

Ano. Potřebuje střechu. Potom rozhodně potřebuje být vyčištěný. K nám do Jupiteru neustále chodí udání, že koně týráme, protože jsou od bahna. To těm koním opravdu nevadí, naopak. Někteří si dělají bahenní lázně.

Kromě střechy potřebuje správný kůň mnoho mastiček a několik sad různých deček a ponožek (ideálně barevně sladěných). Když prší, nesmí ven aby nezmokl, případně dostane pláštěnku a v zimě zimní bundu. Někteří lidé dávají koně do solária – v luxusních stájích mají koně skutečně solária.

Je to prostě celé proti přírodě. Když přijde kůň zvenku a je zpocený, tak se jde osprchovat – ve volné přírodě by se takový kůň nešel osprchovat, šel by se vyválet do bahna. Koňům tímto jednáním naprosto upíráme jejich přirozenost. Většina lidí vidí “hezkou čistou stáj,” koně jsou v ní zavření a koukají se ven, a lidem zvenku přijde, že tam je o koně lépe postaráno, než o ty u nás (v Jupiteru), kteří jsou “špinaví” a celý den si jich nikdo nevšímá. Ale když si vezmeš, co jsou koně svojí podstatou zač, a jak žijí v přírodě divoce, tak je pro ně lepší, aby si jich nikdo nevšímal! Aby měli k dispozici prostor, louku, přístup k vodě, stromy kvůli stínu, ale nepotřebují to všechno navíc, co si lidi projektují.

Na výcviku spolupracuješ s Oldou Novákem, tzv. nekonfliktním výcvikem.”

Olda pracuje na více úrovních, trénuje různé skupiny lidí. A jeho metoda ve stručnosti spočívá v tom, že se on chová jako vůdčí klisna ve stádě. A ta stádo vede. Všichni ji přirozeně milují, chtějí být za ní, aby je vedla, aby je měla ráda. Zkrátka když vůdčí klisna řekne “pojďme skákat padákem!” tak všichni koně půjdou skákat padákem… To je Oldův princip. Koně potom vyhledávají Tvoji přítomnost a cokoli ty -“vůdčí klisna” řekneš, že se bude dělat, oni sami dělat chtějí.

Koňská stáda tedy mají přirozeně vůdčí klisny, ne hřebce.

Ano. Hřebec vytváří energii, pohyb, tlak, “haló” efekt… Zatímco klisna tam prostě JE, je to ta, která vede. Je sebevědomá, klidná, ta, která ví, kam se jde, nemá potřebu být dominantní nebo vytvářet konflikty.

Práce s lidmi je velmi psychicky náročná a vyčerpávající a chceš koňům dopřávat co nejvíce dnů odpočinku: co bys v tomto kontextu koním v Jupiteru přála?

Za COVIDu jsme museli přejít pouze na individuální akce, kde pracuje jeden kůň, sám. Je to vlastně jeden kůň s třemi lidmi. Je v menšině a to je pro něj těžké.  Ve skupinových terapiích kde pracují např. 4 koně naráz, si dají koně mezi sebou oporu vzájemně. Jít sám s lidmi je pro koně vlastně to nejtěžší. To u nás teď mohou dělat tři koně (Blesk, Lilka a Natánek), ostatní se buď učí nebo jsou v důchodu. Takže pracují tři koně ze šesti. Ale ty další tři přece nedám pryč! Ještě by se nám ale hodil jeden pracující kůň, máme tu pro něj místo :).

Ido ovlivnil Tě život se zvířaty v tom, jak teď vnímáš odchody, umírání, smrt?

Je to asi 7 let, co odešel Faust, můj první pes. Toho jsem měla od 13 let. Bylo to po mně strašný. Byla jsem na něj naštvaná, že na mě nepočkal (nebyla jsem doma když umřel). Zpětně vím, že bych mu vyčítala, že umírá. Musel umřít beze mě, nechtěla bych ho pustit.

Takže před 7 lety jsem smrt brala dost dramaticky. Teď když mi tu občas nějaké zvíře umře, tak to beru tak, že to k životu prostě patří. Před 3 lety nám umřel starý kůň Tomba – museli jsme ho utratit. Bylo to v zimě, lehl si a chtěl pomalu odejít. Byli u toho všichni zaměstnanci, co s ním pracovali a veterinářka, kterou znal. Bylo to vlastně hrozně hezký, všichni jsme plakali a on pomalu přestával dýchat.

Co nebo kdo pro Tebe je kůň?

Dar od boha, což je také hebrejským významem jména NATHANIEL, jak jsem pojmenovala svého druhého koně.

Děkuju Ti za rozhovor.

20. Dubna 2021

Více o Idě:
Ida Kubrichtová
Hiporehabilitace Jupiter, předsedkyně
www.hipojupiter.cz
www.facebook.com/hiporehabilitacejupiter